Spravedlnosti bylo soudci učiněno za dost
Soudce, vzor čestného a slušného chování, neúplatný, spravedlivý, vzdělaný, moudrý, nezávislý, ochránce svobody a demokracie. Jistě bychom příslušných adjektiv vymysleli mnohem více, abychom si popsali alespoň teoretickou představu každého z nás o tom, jak by měl vypadat soudce.
Problém je v tom, že Ústavní soud ČR dal za poslední rok již podruhé příčinu k pošramocení renomé soudů a soudců. V loňském roce si skandálním způsobem dovolil jít za hranice své kompetentnosti, když zrušil předčasné volby, na kterých se shodl celý demokraticky zvolený parlament s posvěcením prezidenta republiky. Ústavní soud v rámci svého postavení má za úkol dohlížet na dodržování ústavy, nikoli rozhodovat o termínu voleb zrušením ústavního zákona, jehož cílem evidentně nebylo poškodit demokracii v této zemi, ale naopak v době finanční krize vyřešit politickou krizi a sestavit akceschopnější vládu.
Druhým přešlapem je rozhodnutí o zrušení změny zákona o platech ústavních činitelů, jejímž cílem bylo snížit výdaje státního rozpočtu. Tentokráte nejde o spor kompetencí ústavní soudu, nýbrž o naprosté selhání morální kvality soudců ústavního soudu. Tímto rozhodnutím totiž ústavní soudci a tím bohužel i jejich ostatní kolegové v soudcovských talárech v očích občanů ztratili punc morální kvality a naopak získali nálepku sobeckých individuí, kterým více než o spravedlnost a ochranu demokracie jde o vlastní zájmy.
K následující úvaze a triviálním počtům bych ani nepotřeboval své ekonomické vzdělání, pakliže ústavní soudci zrušili plánované snížení jejich platů o 6% s argumentem, že soudci nesmí ztratit nezávislost, pokládám si pak otázku, je-li průměrný plat soudců cca. 60 000 Kč, znamenalo by tedy, že snížením platu na cca. 57 000 Kč se stane soudce úplatným a závislým? Pokud skutečně ano, jsem zděšen a nejsem si zcela jist, je-li ochrana svobody u nás svěřena do rukou těch správných lidí, pokud navíc tito pravděpodobně nabyli pocitu, že jsou něco více než ostatní občané a chovají se jako stát ve státě?
Jde tady i o princip, mají-li mít občané pocit, že se v naší demokracii domohou spravedlnosti, což je jejich legitimní požadavek, nemohou si soudci dovolit toto vůči všem ostatním občanům zcela amorální až výsměchem zavádějící jednání. Podrývají tím obecně důvěru lidí v demokratický koncept státu, což se ve 20.století hned několikrát ukázalo jako značně nebezpečné. Soudci, ochránci našich svobod a morálky, vzpamatujte se!
Bc. Jan Zedník, student Ekonomické fakulty JČU v ČB
Za hospodářskou krizi mohou média
Komentáře
Přehled komentářů
Ztroskota trzni hospodarstvi na tom, ze vyspely zapad bude vyrabet v zaostalejsim vychode? Kdepak, i kdyby uz Cinanovi nestacila hrstka ryze jako denni mzda, ale uz by si rekl dejme tomu o 20 EURO, tak v tu chvili uz 20 EURO pro vyspelejsi zapad bude neco jako drive hrstka, no mozna ze dve hrstky ryze..
Jinak receno, neni mozne aby "zamestnanec mel vice nez zamestnavatel-vlastnik". Takovou moznost pripustme teoreticky tehdy, paklize se zamestnanec stane sam zamestnavatelem. To vsak neni moc dobre mozne, protoze kde bude hledat zamestnanec veskere know-how, odberatele a vse cim disponoval jeho zapadni zamestnavatel?
Navic Ricardova teorie komparativnich vyhod v mezinarodnim obchode jasne rika, ze neni mozne aby jedna zem (v nasem pripade Cina) se snazila vyrabet vse, co jen pro mezinarodni obchod vyrabet lze, jelikoz v pripade, kdy jedna zeme bude mit monopol na svetovy export, ostatni zeme nebudou mit dostatek penez pro import, tim padem Cina nebude mit kam exportovat.
Cili nebojte se, zadna krize kvuli vyssim platovym pozadavkum Cinana v budoucnu nenastane, ze same podstaty mezinarodni smeny to ani neni mozne - z rostouciho mezinarodniho obchodu musi profitovat vsichni, jinak by ani nemohl existovat, viz. zmiena teorie Davida Ricarda o komparativni vyhode.
Hezky vecer preje Jan Zednik
Reakce
(Jan Zedník to Umírněný spotřebitel, 28. 12. 2009 15:30)
Děkuji za příspěvky, bohužel v nich bylo nakousnuto tolik témat, že nemohu opravdu nemohu reagovat na vše, rozsah takové odpovědi by jistě doznal větších rozměrů než má bakalářská práce a to by se paní docentce, vedoucí práce, jistě nelíbilo :-))
Nyní vážně - budu se snažit postupně odpovídat na jednotlivá témata - můžeme z toho udělat jakýsi "seriál" odpovědí, nicméně prosím o uričtou míru tolerance k mým časovým kapacitám, kterých se mi bohužel ani dnes moc nedostává.
R.H. a všem dalším čtenářům přeji mnoho úspěchů do nového "volebního" roku 2010! A na závěr dodám - buďme optimisté, pozvedněme společenskou a morální úroveň tam, kde bychom ji všichni chtěli mít a nenadávejme jen na ostatní, začněme každý sám u sebe, ve svém okolí!
poznámka
(umírněný spotřebitel, 22. 12. 2009 21:22)
Poznámka pod čarou.
S posledním odstavcem nesouhlasím, je to anachronismus.
Sami vyrábět všechno, to už je bohužel utopie.
To, že se mnoho rozkradlo je realita.
Kdo u toho byl, je všem známo.
To, že s tím nic neděláme je náš průšvih.
Ale Amerika?
- Co se stane, až si ti, kteří dnes dělají za hrstku rýže, řeknou o větší plat?
- Co se stane, až se zatím bezedný trh Číny a dříve méně vyspělých států, nebo lépe řečeno jejich obyvatel nasytí spotřebním zbožím?
- Na čem vlastně stojí ohromné zisky nadnárodních korporací? Nevypadá to, že z dlouhodobého hlediska na písku?
- Jisté je, že to jednou skončí.
- Kolik lidí na světě vydělává horentní sumy peněz, aniž by vyprodukovali cokoliv potřebného? Většinou je to otázka, kdo koho okrade.
- Kolik žen a mladých dívek si na DVD do zblbnutí pouští PRETTY WOMAN a čeká na svého prince, aniž by postřehly, jak zcela mimo realitu současnosti hlavní hrdina začal smýšlet sociálně?
- Firmu, ve které jsem pracoval, také koupili Američané. Propustili 40% lidí, rozprodali postupně přidružené provozy a nakonec se slušným ziskem prodali i nás. Ano, to byla kopie Pretty Woman. Jen ten hrdina tam jaksi chyběl. Nebyla to totiž pohádka, ale realita.
- Ano, blíží se konec amerického snu, přes zatím nespornou technickou úroveň. Kolik špičkových vědců pochází odjinud, Nákup mozků za vyšší mzdu začal hned po II. světové válce.
- Dnes (kromě pár desítek tisíc těch nahoře, kteří jsou za vodou) jsou vlastně všichni Američané žebráci.
- Proč nemůžeme kopírovat třeba Norsko, proč si vybíráme vždy to špatné????? Asi si to zasloužíme. Bohužel.
-
Toho dne se český Honza probudil brzy, otevřel si pivo, dříve český PRAZDOJ, do sklenice …dříve KAVALIER, zapálil si cigaretu indickými zápalkami SOLO SUŠICE a protože měl po opici z předchozího dne, ochutnal indickou okurku ZNOJMIA. Upadl, zarazil si střep do ruky, v nemocnici ho operovali skalpelem z indické chirurgické ocele POLDI a na doléčení ho poslali do ruských lázní Karlovy Vary.
V ruských lázních Karlovy Vary jej prohlédne slovenský lékař, ukrajinská sestřička mu vydá rozpis léčebné kůry a svou první proceduru podstoupí u Vietnamské terapeutky Nguyen Tsi Binh. …
Je třeba pokračovat dál ?
R.H.
Krach americké ekonomiky
(umírněný spotřebitel, 22. 12. 2009 21:21)
natřikrát
„Toho dne se JOE SMITH vzbudil brzy, neboť jeho budík Made in Japan byl nastaven na šestou hodinu.
Zatímco v konvici Made in China začínala vřít voda, oholil se holícím strojkem Made in Hongkong, navlékl na sebe košili Made in Srí Lanka , značkové džíny Made in Singapur a tenisky Made in Korea.
Poté si na své elektrické pánvi Made in India připravil snídani. Usedl ke stolu se svou kalkulačkou Made in Mexico, aby si spočítal, kolik dnes může utratit. Když si srovnal čas na svých hodinkách Made in Tchajwan s časovým signálem z rádia Made in India, nasedl do svého vozu Made in Germany a pokračoval v hledání nějaké dobře placené práce v Americe.
Na konci dalšího marného a neradostného dne se JOE rozhodl trochu si odpočinout. Vklouzl tedy do sandálů Made in Brasil , nalil si sklenku vína Made in France a pustil televizní přijímač Made in Indonesia. A přemýšlel, proč se mu nedaří najít dobře placenou práci v Americe“.
U tohoto odstavce se lze i zasmát, ale faktem zůstává, že v době, kdy Američanům „padla“ první velká banka BEAR STEARNS, pocházelo asi 86 % spotřebního zboží z dovozu a jen zbytek byl vyroben ve Spojených státech.
Dnes, pouhý rok poté je toho domácího zboží zase o několik procent méně. Průmyslová výroba ve Spojených státech totiž zase poklesla.
Nechť je to tedy poučením pro ty z Vás, kdo budete kandidovat do Poslanecké sněmovny. Využijme toho, že Češi byli zvyklí v minulém režimu vyrábět většinu věcí, které potřebovali. Proč tedy nezačít zase vyrábět ? Byli jsme totiž nejvyspělejším státem v rámci RVHP. Nebýt toho, že parta tunelářů proměnila továrny na sklady nábytku, mohla se nás tato krize – pardon kolaps – dotknout jenom nepřímo.
Krach americké ekonomiky
(umírněný spotřebitel, 22. 12. 2009 21:20)
nadvakrát
Je to úplně stejné, jako když farmář, který je ve finančních problémech, prodá traktor. Za utržené peníze pokryje pohledávky, ale ten traktor mu při práci přece jenom chybí, proto začíná pracovat pomaleji a méně produktivněji, než jeho soused, který zatím traktor prodat nemusel. Následkem toho se dostane do ještě hlubší platební neschopnosti. Musí tedy prodat kombajn, aby mohl poplatit dluhy. Jenomže to jeho práci ještě více zbrzdí a ještě více sníží jeho schopnost konkurovat sousedním farmám.
Jistě není nutné popisovat, jak to musí dopadnout Za několik let jsou z kdysi prosperující farmy už jenom ruiny. A právě tohle se stalo v Americe.
Její zahraniční dluh narůstal. Mnohem horší však bylo to, že čím větší tím dluh byl, tím také rychleji narůstal. Je to úplně stejné jako u toho našeho farmáře.
Když se podíváme na nárůst zahraničního dluhu, celé jeho tři čtvrtiny vznikly za posledních 20 let. Za vlády George BUSHE staršího, B. CLINTONA a velkého dobyvatele George BUSHE mladšího, vznikl TŘIKRÁT větší státní dluh, než za celých 50 let uplynulých od Velké krize !
Zkrátka – Spojené státy mají velký problém a nějaké milionové injekce do bankovnictví to nespraví ! Ty řeší následky, ale ne PŘÍČINY problému. To je vlastně jenom další prodaný kombajn.
A až se dolary rozkutálejí, zapadnou Spojené státy do ještě hlubšího bahna. Současný dluh tohoto státu v přepočtu na jednoho obyvatele včetně nejmladších kojenců je asi 4,000.000 českých korun.
Je to tak obludné číslo, že i kdyby se všechny daně, které se za celý rok vyberou v celých USA, použily na splácení dluhu – vůbec by nepřestal růst !
Už nyní je zcela jisté, že tento dluh nesplatí ani děti dnešních amerických dětí !!! A velmi pravděpodobně je, že bohužel ještě ani jejich děti.
Někteří nositelé Nobelových cen za ekonomiku předpokládají státní bankrot Spojených států a celkový pád dolarové ekonomiky po celém světě. Možná to bude ještě dříve, než se to čeká, neboť Čína a Brazílie se rozhodly že v krátké době opustí americký dolar jako svou rezervní měnu.
Skončím volnou citací úvodního odstavce jednoho z článků, kterým nezávislí američtí ekonomové hodnotí situaci ve své vlasti.
Krach americké ekonomiky
(Umírněný spotřebitel, 22. 12. 2009 21:17)
A ještě Ti sem přidám něco,co mi dneš přišlo mailem. Stojí to za to:
O současné ekonomické krizi kolují v tisku hotové romány. Bohužel, ve většině z nich se autoři dopouštějí jedné zásadní nepřesnosti. Srovnávají současnou ekonomickou situaci s Velkou hospodářskou krizí z roku 1929.
Současná krize je ale něco naprosto jiného. Vlastně bychom vůbec neměli používat slovo krize. Není to vůbec krize, jako ta v roce 1929. Je to počátek konce fungování amerického principu ekonomiky.
Tak jako se před dvaceti lety sesypal komunistický socialismus jako domeček z karet, tak se dnes hroutí americká ekonomika. K pochopení toho, proč k tomuto kolapsu došlo vůbec nepotřebujete ekonomické vzdělání. Spíše se k tomu hodí zdravý český selský rozum.
Představte si, že jste vynalezli integrovaný obvod. Součástka, kterou dnes najdete snad úplně ve všem. Součástku, bez které vám neprodají ani rohlík, protože i kasa v obchodě je vlastně počítač.
Jistá firma v Americe vynalezla integrovaný obvod. Jen pro úplnost, byla to firma FAIRCHILD a bylo to v roce 1958. Jenomže vedení firmy chtělo větší zisky, proto výrobní linku přemístilo z Kalifornie do Číny.
Číňané se jistě dají vyškolit na obsluhování naší plně automatické linky a na rozdíl od Američanů to budou dělat „za hrst rýže“. A nám (vedení firmy FAIRCHILD) vzroste zisk – to přece není k zahození, že jo.
Přibližně ve stejné době přišla jistá firma AMPEX na fintu, jak nahrávat obraz na magnetický pásek. Ano, jde o princip, se kterým se naprostá většina z nás setkala u své VHS.
A AMPEX se ani nenamáhal s hledáním americké firmy, která by to vyráběla a rovnou prodal veškerou technologii Japoncům. A tak to šlo s jednou firmou za druhou.
Zatímco v 50. letech bylo v USA na 30 firem, které vyráběly televizní technologie, v roce 1987 zbyla jen jediná – ZENITH. Když rozmontujete počítač, do jehož monitoru právě teď koukáte, snadno zjistíte, že asi 95 % součástek v něm je z Číny, Japonska nebo přilehlých států.
Jenomže ekonomika je hlavně o tom, že se věci a peníze otáčejí. Lidé pracují, vydělávají za svou práci peníze a za ty peníze si zase koupí jiné věci, které se vyrábějí v dalších továrnách.
Jenomže s odsunem výroby z Ameriky spolu s ní odcházela i práce. Střední třída, nejpočetnější skupina obyvatelstva začala chudnout. V 80. letech vyhlásil president REAGAN tzv. ekonomiku služeb.
O co šlo? Byla uměle vytvořena pracovní místa ve sféře služeb a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby, kterých rychle přibývalo. Tím, že si všichni budou navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety nebo podávat na sebe žaloby se ale stát neuživí !
Odchodem výrobních odvětví také klesala konkurenceschopnost Ameriky. Tak se stalo, že Čína, která vyrábí výrobky pro půl světa začala vzkvétat, zatímco Amerika, kde se vyráběly zbraně a speciální výrobky pro pár speciálních zákazníků chudla.
Reakce na reakci
(Umírněný spotřebitel, 18. 11. 2009 0:53)
Líbí se mi termín "mediokracie". Bylo by potřeba jasně říci, že média neovlivňují jenom politiku, ale i ekonomiku. Nejen od svého vzniku tím, že distribuují reklamní kampaně, ale tedy na druhé straně i tím, co jsi popsal výše.
Ale z hlediska sociologického - dá se tomuto vlivu médií vůbec nějak uniknout? Nenechat se ovlivnit? Bylo by rozhodně zajímavé zjistit, kolik procent informací má průměrný člověk získaných z médií, kolik z knih, učebnic a škol a kolik z vlastní zkušenosti. Myslím, že by nás hodně vyděsilo, jak ten první procentní údaj by byl veliký a ten poslední maličkatý.
K té druhé části: Ten ekonomicko-reálný způsob hledání štěstí pomocí konzumního uspokojení uměle (mediálně) vytvořených potřeb je něco, s čím se nějak moc smiřovat nechci.
A k té rovnováze nabídky a poptávky - začíná to vlastně fungovat tak, že pokud nabídka převyšuje poptávku, je potřeba aktivním reklamním působením poptávku zvýšit; ale, nedejbože, aby se nad nabídka přizpůsobila poptávce sama, jakoby vlastním uvážením producentů - na to musí přijít krize.
Udělám ti absurdní příklad v malém, jak to ale ve velkém funguje: Představ si, že v našem miniměstečku Deštná si kdosi otevře kadeřnictví psů (volím schválně absurditu). Samozřejmě, že tím několikasetnásobně převýší deštenskou poptávku po této službě. Co mu zbyde, když to nebude chtít vzdát anebo se přestohovat do velkého města? Rozjet masívní reklamní kampaň, přímo masáž mozků pro vytvoření sociální psychózy, která ve výsledku bude vypadat tak, že kdo nemá ve své chalupě naondulovaného psa, není "in". Být se svým čtyřnohým miláčkem zákazníkem tohoto salonu, bude patřit k dobrému společenskému tónu (ačkoli to před pár měsíci vůbec nikdo nepotřeboval). A takto se tady vytvořila poptávka uměle, tam, kde vůbec před tím nebyla. V malém měřítku je tenhle příklad absurdní, ale ve velkém (celonárodním a celosvětovém) funguje spolehlivě.
A když už jsem u tohoto příměru psího kadeřníka, tak on má ještě jednu cestu (krom masívní reklamní kampaně), jak se udržet: Zajde na městský úřad a začne plakat, jakou úžasnou službu dělá pro lidi, že bez něho by to (rozuměj: život celé společnosti) vlastně nešlo, že on je tím největším přínosem obci a všem občanům, a že by město "mělo podporovat podnikatele a ne jim házek klacky pod nohy", a tedy by zasloužil jistě nějaké slevy na nájemném, na poplatcích, na daních, výjímky ze zákonů a vyhlášek, a co víc jistě by se našla i nějaká dotace, grant, vždyť jistě pomáhá přírodě a ekologii, také dává práci zdravotně postiženým... blablabla... A tak urve i nějaké peníze z veřejných rozpočtů. Že je to nesmysl v malém městečku? To doufejme. Ale ve velkém, kde létají miliardy z různých veřejných fondů (do kterých jsme přispěli my všichni cca polovinou svých peněz) se tohle děje velice často. Doplácí se na spoustu věcí, které v podstatě nikdo nepotřebuje, bez kterých by se většina lidí obešla a národ či celé lidsvo v pohodě přežilo.
Tak to snad zatím k tomu, že ty staré klasické mechanismy trhu, kdy poptávka určovala nabídku už také moc nefungují a snaha je nějak obejít je čím dál větší.
Reakce
(Jan Zedník to Umírněný spotřebitel, 17. 11. 2009 12:46)
Zdravím "Umírněného spotřebitele", jsem rád za reakci, článek byl psán tak, aby byla povzbuzena čtenářova mysl k určité reflexi dnešního světa, zejména jsem chtěl vyzdvyhnout až nebezpečnou moc médií, kdy lidé svět vnímají prostřednictvím televizních reportáží, článků v novinách a na základě těchto informací (které nikdy nebudou objektivní) si vytvářejí vlastní názory. Což samo o sobě by nebylo nikterak škodlivé za předpokladu, že média nepracují na objednávku některé zájmové skupiny (politické strany, lobissté atd.)...Dnes nežijeme v demokracii, nýbrž v mediokracii, a úkolem nás občanů, naštěstí svobodně myslících bytostí, je, nebrat každou informaci z médií jako dogma, ale s jistým nadhledem a názory si utvářet především na základě vlastních zkušeností, racionality, vzdělání a diskuse s ostatními.
Nyní reakce, ke které jsem byl vyzván. Především je zapotřebí striktně oddělit dvě roviny, ve kterých "Umírněný spotřebitel" uvažuje. V té jedné, filosoficko-idealistické, se v podstatě shodneme. Ano, není v pořádku, když se všichni jako šilení den co den honíme jen proto, abychom si mohli koupit místo klasické televize plazmovou, místo nemoderního (!už rok starého!) mobilního telefonu nový apod. Ano, není v pořádku se zadlužovat na věci běžné spotřeby. Ano, není v pořádku, když se ze společnosti vytratí mravní hodnoty a jsou nahrazovány pouze honbou za úspěchem, který je vyměřován počtem luxusních vozů, vertikální silou bankovního účtu a počtem dní strávených na exotické dovolené. Myslím, že na tom se z tohoto hlediska shodneme. Neshodneme se asi v té druhé rovině, tj. v rovině ekonomicko-reálné, zkrátka s touto realitou se musíme smířit, člověk je od přírody naprogramován k tomu, aby se neustále za něčím "honil", v počátku rodu homo to byl hon za potravou a člověk bojoval o holé přežití, dnes se honí za uspokojováním svých potřeb. Často se jedná sice o potřeby iluzorní, vytvářené v dílnách marketétů, nicméně jsou to potřeby, jejichž uspokojením člověk nabyde štěstí, chvilkového, dočasného, ale nabyde. A tento pocit za to lidem pravděpodobně stojí, jinak by se takto nechovali. Ostatně hledání štěstí je předmětem úvah předních myslitelů už od dob prvních civilizovaných kultur (Mezopotámie - Epos o Gilgamešovi). A v každé době mohlo mít štěstí pro člověka jiný rozměr, pokud dnes štěstí znamená uspokojování oněch výše popsaných potřeb, pak to přece nemusí být nutně něco špatného, ne? A teď k čistě ekonomickým úvahám, myslím, že tato myšlenka: "Zatím jako jediné řešení vidím vyrábět toho skutečně jen tolik, kolik je toho potřeba", není nic nového pod Sluncem, dokonce naopak, vždyť přece jde o základní pilíř tržního hospodářství, bavíme se o Smithově myšlence volného trhu. Víme, už i na základě bohužel vlastních zkušeností, že trh nelze centrálně řídit a jedinou cestou, jak dosáhnout relativní rovnováhy (skutečné nelze dosáhnout nikdy), je trh samotný, střetávání nabídky s poptávkou. A výrazné výkyvy na straně nabídky či poptávky vždy znamenají vypuknutí recese, hlubší recese pak označujeme jako krize. To není nic špatného, naopak, trh se očistí, zbaví se extrémních výkyvů a po určitou dobu opět panuje relativní rovnováha nabídky-poptávky, proces se zkrátka opakuje. Na této myšlence se shodnou všechny ekonomické směry, které jinak mezi sebou soupeří v celé řadě otázek (daně, deficit, význam měnové politiky atd.) Shrnuto, "Umírněný spotřebiteli", jako by Tvoje/Vaše myšlenky byly vzaty z díla A. Smithe - Bohatství národů.
Dodatek
(Umírněný spotřebitel, 16. 11. 2009 10:35)
Myslím, že ještě jednou zdůrazním, že nabídka příliš masivně převyšující poptávku je prostě prů...švih. Není řešením produkt zlevnit, aby byl pro spotřebitele atraktivnější. Vždy má spoji alespoň nějakou minimální (výrobní - nákladovou cenu), pod kterou se nedá jít. Pokud ano, vždy je to na úkor někoho nebo něčeho (např. státní pokladny a potažmo tedy kapsy daňového poplatníka - spotřebitele, když je produkt dotovaný, nebo nějakého černouška z třetího světa, který je použit jako levná pracovní síla, ... atd...).
Zatím jako jediné řešení vidím vyrábět toho skutečně jen tolik, kolik je toho potřeba. A prodávat za cenu skutečných nákladů. Je mi samozřejmě jasné, že takovýto stav musí nastat přirozenou ekonomikou a nedá se nadiktovat (přesněji - neměl by být diktován) nějak direktivně nějakými kvótami, zákony, nařízeními, či naopak dotačními injekcemi... Jenomže přirozený ekonomický mechanismus dosahování tohoto stavu je zatím stále bolestný.
Kdo za to může
(Umírněný spotřebitel, 16. 11. 2009 10:16)
Hozno, ze Tvé úvahy v podstatě vyplývá, že za pád ekonomiky mohou spotřebitelé, že málo nakupují, tj. že snížili svoji spotřebu. Jako důvod tohoto faktu jsi uvedl, že podlehli psychóze strachu z blížící se krize, který vytvořila média, začali šetřit, méně si půjčovat, méně nakupovávat a méně spotřebovávat a tím vlastně tu krizi odstartovali. Že by ale k tomuto opravdu stačila ta mediální masáž? Není naopak ta spotřebitelská "rozežranost", ten ohromný konzum právě jen jakási vyvolaná (po léta vyvolávaná) psychóza a tak potom stačí jedno "bububu", jedna poplašná mediální správa a spotřebitelé se konečně vrácí k "rovnovážnějšímu", bezpečnějšímu a rozumějšímu stavu - což je střídmost, nezadlužování se, spoření, neutrácení a nevyhazování a nekupování nových věcí, dokud ty staré ještě slouží? Samozřejmě, že toto nesvědčí expanzívnímu rozvoji ekonomiky. Ale nabízí se otázka - potřebujeme je jej až tolik? Nestačilo by vyrábět jen tolik, kolik se skutečně spotřebuje? Sám jistě uznáš, že to, co stále panuje ve světě (alespoň v tom "západním") je nadprodukce. Vyrábí se více, nežli je skutečně potřeba. A co s tím, co je "nad"? Musí se to vnutit spotřebitelům dříve, nežli to skutečně potřebují. A jak? Masívní reklamou, psychologickou masáží a vytvořením sociální nálady, ve které větší spotřeba zároveň i ukazatelem vyššího místa na společenském žebříčku.
V době krize se spotřebitelé naučí šetřit, ale protože vždy nějakou spotřebu mít budou, výroba (a ekonomika) se nezastaví. Jejich (omezené a poté "přiměřené") potřeby stačí naplnit. Díky tomu se ekonomika za nějaký čas dostane do rovnovážného stavu. Produkce = spotřeba. Jenomže výrobci chtějí větší zisky a ekonomika "růst". A tak začne vznikat nadprodukce, kterou se ale nějakým způsobem musí spotřebovat - doslova "prožrat". A tak nejen, že je reklama vytvářející onu "prožírací" psychózu agresívnější, ale přidávají se k tomu i půjčky - "ať na to žraní spotřebitel má, ber kde ber". A podle této zadlužovací psychózy se už nechovají jen drobní spotřebitelé, ale i firmy, a dokonce i obce a státy... A je jasné, že tohle je cesta do pekel.
Nehledej viníka, neptej se "kdo za to může?". K tomu bankéřovi bys mohl přidat i výrobce, reklamní agenturu a konec konců i politika... a nakonec bychom zjistili, že za to můžeme všichni, protože opravdu všichni participujeme na téhle psychologii spotřeby nadvýroby - tj. "rozežranosti na dluh".
Podle mě jediná cesta je, že nejen příjmy = výdaje a to u každého subjektu, ale i produkce = spotřeba. Jakmile jedna strana této rovnice bude přetížená, takovýto průšvih nás bude čekat vždy a lhostejno, kdo ho (zdánlivě) odstartuje - jestli bankéř, nebo novinář.
Zdravím Tě a jsem zvědav na reakci.
Jak to tedy ten zapad udela?
(Jan Zedník, 15. 3. 2010 19:35)